Med. praxi. 2010;7(5):241-244
Herpetické viry navozují u svého hostitele celoživotní perzistentní infekci, provázenou obdobími latence a reaktivace. Tato biologická
vlastnost přináší komplikace pro jejich laboratorní diagnostiku. Pro tyto účely jsou k dispozici nepřímé diagnostické metody, založené
na průkazu specifických protilátek, nebo přímé metody průkazu virového materiálu v klinických vzorcích. Při sérologickém vyšetření je
nutno odlišit protilátky, které mají anamnestický charakter, od protilátek souvisejících s aktivní infekcí. Stanovení protilátek je užitečné
hlavně pro diagnostiku primární infekce. U reaktivovaných infekcí, u chronicky nemocných a u imunodeficientních pacientů je interpretace
sérologických nálezů nejednoznačná. Přímý průkaz infekce má v těchto případech významně vyšší výpovědní hodnotu. V příspěvku je
uveden přehled dostupných diagnostických metod, způsob jejich použití, způsob odběru vzorků i interpretace laboratorních nálezů.
Herpesviruses establish a lifelong persistent infection in their host characterized by periods of latency and reactivation. This biological
property is associated with difficulties in their laboratory diagnosis. For this purpose, indirect diagnostic methods based on the demonstration
of specific antibodies or direct methods for demonstrating viral material in clinical samples are available. In serological tests,
it is necessary to distinguish antibodies that are related to the patient‘s history from those related to active infection. Antibody assay
is mainly useful in diagnosing primary infection. In reactivated infections, in the chronically ill, and in immunodeficient patients, the
interpretation of serological findings is unclear. Direct evidence of infection has a significantly higher informative value in these cases.
The paper provides an overview of available diagnostic methods and describes how they are used, how samples are collected and how
laboratory findings are interpreted.
Zveřejněno: 1. červen 2010 Zobrazit citaci