Med. praxi. 2012;9(5):214-220
Biologická léčba se stává stále častější součástí naší každodenní praxe. U nefrologických onemocnění, díky delšímu přežívání pacientů,
přibývá těch, kteří nereagují na standardní léčbu, nebo relabují po jejím ukončení. Biologické léky jsou látky proteinové povahy, které
jsou zaměřeny proti cílovému antigenu nebo cytokinu a tím se stávají šetrnější pro organizmus. Neznamená to ale, že použití těchto
látek nemůže být spojeno s nežádoucími účinky. Mezi látky používané zejména v minulosti patří intravenózní lidské imunoglobuliny,
které vyvázáním autoprotilátek vedou ke kontrole imunitního procesu. Jejich použití je poměrně univerzální u řady autoimunitních
onemocnění. V současné době je k dispozici i celá škála monoklonálních protilátek ať již chimerických, tak plně humánních. Nejčastěji
podáváme rituximab, který je indikován u nemocných s relabujícím či refrakterním průběhem ANCA asociovaných vaskulitid nebo
u nemocných s torpidním průběhem lupusové nefritidy. Malé studie popisují pozitivní efekt rituximabu i u nemocných s relapsy membranózní
glomerulonefritidy či u nemocných s idiopatickým nefrotickým syndromem. Se střídavými úspěchy byly používány u nemocných
s ANCA asociovanými vaskulitidami i inhibitory TNF-alfa (infliximab, etanercept a adalimumab). Nověji se jako slibná léčba u této
skupiny pacientů jeví alemtuzumab. Belimumab vykazuje pozitivní výsledky u pacientů se systémovým lupem erytematodem, a to
zejména za přítomnosti extrarenálních projevů onemocnění. Nadějným se zdá použití eculizumabu u onemocnění, kde klíčovou roli
v patogenezi hraje aktivace alternativní cesty komplementu, jako je tomu třeba u hemolyticko-uremického syndromu či u některých
forem membranoproliferativní glomerulonefritidy.
Biological therapy is becoming increasingly common in everyday practice. In nephrological disease there are more patients, due to
improved survival, who fail to respond to standard treatment or relapse following its termination. Biological drugs are substances of
protein nature that are targeted against a target antigen or cytokine, thereby becoming more sparing of the body. This does not imply,
however, that the use of these agents cannot be associated with adverse events. Among those, used particularly in the past, are intravenous
human immunoglobulins that, by binding autoantibodies, result in the control of the immune process. Their use is relatively
universal in a number of autoimmune diseases. Currently, a wide range of monoclonal antibodies are available, both chimeric and fully
human ones. Most frequently, rituximab is administered that is indicated in patients with a relapsing or refractory course of ANCA-associated
vasculitides or in those with an indolent course of lupus nephritis. Small studies have reported a positive effect of rituximab
even in patients with relapses of membranous glomerulonephritis or in those with idiopathic nephrotic syndrome. TNF-alpha inhibitors
(infliximab, etanercept, and adalimumab) have also been used in patients with ANCA-associated vasculitides with a varying success. More
recently, alemtuzumab has shown promise in this group of patients. Belimumab shows positive results in patients with systemic lupus
erythematosus, particularly in the presence of extrarenal manifestations of the disease. Also promising appears the use of eculizumab in
diseases where alternative complement pathway activation plays a key role in the pathogenesis, as is the case with haemolytic-uraemic
syndrome or in some forms of membranoproliferative glomerulonephritis.
Zveřejněno: 31. květen 2012 Zobrazit citaci